OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Takže hned na úvod musím zdůraznit, že v dnešní záplavě „novometalových“ umělců mi EVERY TIME I DIE připadají jako velice svěží a osobitý výhonek často jinak do stereotypů a klišé zabalených trendařů. Tihle Američané totiž mají to, co se žádá od skupin drápajících se na výsluní, mají charakteristický stylový rukopis, který je v záplavě ostatních tradičních zákusků jako dílo skutečného pana cukráře. Nebývá totiž samozřejmostí, že by se v cukrárně moderního amerického metalu vytvářely laskominy, která jsou nejen vzhledné a upoutávající při letmém pohledu, ale i lahodné a chutně návykové při trvalé konzumaci. Obzvláště mezi skupinami NWOAHM se dá často mluvit o prvoplánové načančanosti, které se však posluchač brzy přejí. V případě alba „Gutter Phenomenon“ mám naštěstí dost důvodů tvrdit, že EVERY TIME I DIE zde nabízejí právě onu trvanlivější pochutinu, která vám nezkysne v ústech ani při častějším požívání. Především je to proto, že se hoši z Buffala brání používat klasické thrash a death postupy oním banálním kombinováním dravé agresivity a melodické líbivosti a naopak zůstávají hodně ponořeni do hadrcorových principů. Občasná výrazová metalová klišé, kterým se ani oni nemohou ubránit, jsou zde zatlačena do pozadí a to co vyrůstá a upoutává je především živelnost a našlapanost materiálu v kombinaci s metalcorovou melodikou, která více než z evropské neothrashové líbivosti čerpá z klasických principů amerického melodického hardcoru. Některé pasáže vyšperkované melodickým vokálem sice mohou způsobovat pocit nepřirozenosti především metalovým fanouškům, kteří nejsou na osobitou punkově hardcorovou vokální polohu zvyklí, EVERY TIME I DIE však používají tento typ zpěvu hodně citlivě a vždy jen v plném souznění s náladou skladeb. Navíc se neuchylují k lacině působícím halekačkám, a tak se hitové ambice skladeb projevují především v dusající energii agresivně, a přitom tak nějak vesele, odsypávajících postupů.
Základem úspěchu této hudby je, dle mého názoru, parádně zvládnutá a „spoutaná“ rozmanitost, kdy forma zdánlivě překonává obsah a materiál se tak tváří jako jednolitý a stylově kompaktní celek. Avšak pouze tváří, ve skutečnosti je forma (především ta zvuková) pouze šminkami uhlazujícími vrásčitost tváře poznamenané zkušenostmi z rozdílných prostředí a ochota vyprávět o krajích rozmanitých stylových „kultur“ je cítit hodně často. A tak se máme možnost setkat s hitovými ambicemi napěchovanou melodikou v „Apocalypse Now An Then“ nebo „Kill The Music“, řvavou roztěkaností i kontrastní agresivitou v „Bored Stiff“, našlapanou typově až punkovou lehkostí v „Easy Tiger“ nebo výrazným retro rockovým nádechem v „The New Black“. Oproti předcházejícímu albu „Hot Damn!“ zaznamenávám odlehčenější uvolněnost a právě hravá nespoutanost je oním pocitovým aspektem povyšující jinak často ne příliš originální postupy na osobitě působící materiál. Zjevně to pramení z neskutečné vitality i pohodové touhy se bavit. Navíc důkazem, že hoši berou sebe i svoji hudbu s nadhledem, je například i vokální vtípek parodující neopunkové „ó-ó-o-ó-o“ v „Guitarred And Feathered“, úsměvné tleskání v „Pretty Dirty“ nebo v neposlední řadě i texty plné nadsázky.
Výsledek je tedy jasný, EVERY TIME I DIE disponují vším co mám rád, mají tah na branku, jsou dostatečně přímočaře agresivní, rozdováděně odlehčení i příjemně melodičtí. A co hlavně, jsou svoji a neodráží se v jejich hudbě trendové ohýbání hřbetu ani ovlivnění současným, v Americe moderním, zájmem o metal.
Na Američanech EVERY TIME I DIE je mi sympatické, že se nevezou na dnes v zámoří tolik populárním omílání seversky znějícího thrasth/deathu, ale že se drží sobě vlastního projevu, zakotveného především v hardcorových principech. Jejich hudba je agresivní i hitově melodická, proměnlivá i odlehčeně rozdováděná. U mě dost dobrý, co vy na to?
8 / 10
Jordan Buckley
- kytara
Keith Buckley
- vokál
Andrew Willams
- kytara
Michael Novak
- bicí
Kevin Faulk
- basová kytara
1. Apocalypse Now And Then
2. Kill The Music
3. Bored Stiff
4. Easy Tiger
5. Tusk And Temper
6. The New Black
7. Champing At The Bit
8. Gloom And How It Gets That Way
9. Guitared and Feathered
10. L'Astronaut
11. Pretty Dirty
From Parts Unknown (2014)
Ex Lives (2012)
New Junk Aesthetic (2009)
The Big Dirty (2007)
Gutter Phenomenon (2005)
Hot Damn! (2003)
Last Night In Town (2002)
The Burial Plot Bidding War (EP) (2000)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Ferret Music
Stopáž: 34:26
Produkce: Machine
Studio: IIWII Studios a The Machine Shop
Vůbec ne špatná deska dobře zapadající vedle takových Norma Jean, Scarlet či Remembering Never. Poměrně rychle se mi ale osposlouchala a vnímám ji jako drobný krůček vstříc méně náročnému publiku. To ale ve spojení s umem a lehkostí, s jakou je zvládnutá, není zas tolik skvrnotůrný fakt.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.